Di Sangue Regale IGs

Genetika je záležitost, která je alfou a omegou veškerého evolučního vývoje u všech druhů na zemi. Připadá nám na jednu stranu naprosto  samozřejmá, protože to prostě všechno "nějak zařídí" a nebo ji máme za příliš složitého strašáka, kterého nelze pochopit bez akademického vzdělání. I tady je možná na místě vydat se zlatou střední cestou. Pokud si vezmeme princip pohlavního výběru a snahu o zachování druhů na zemi, je princip genetického vzorce naprosto jednoduchý. Příroda to prostě zařídila tak, aby druhy, které se pohlavně rozmnožují, testovala dnes a denně natolik, že obstojí jen nejlepší z nejlepších. Tento přirozený scénář zajišťování dalších generací tak garantuje genetickou rozmanitost a tedy schopnost přežít ve stále se vyvíjejícím prostředí.

Člověk ale vzal do ruky otěže a nazval je chov. Bylo to proto, aby co nejlépe využíval užitková nebo pracovní zvířata. Došlo tak tedy i na psa, nejprve jako pomocníka a dnes zejména společníka či přítele. Dnes se tedy o chovu psů dá obecně hovořit jako o něčem, co provokuje člověka zkusit, co on jako "Stvořitel" dokáže.

Pes je dnes jediný druh, který má tolik různých variant exteriéru. Může za to člověk.

Při samotném vytváření nového plemene, docházelo k utvrzování jednotlivých znaků příbuzenskou plemenitbou. Příbuzenská plemenitba totiž garantuje jakýsi druh "klonování", tedy záruku, že pokud spáříme dva jedince s totožnými znaky (tedy stejnou genetickou informací), docílíme utvrzení těchto znaků natolik, že se nám budou častěji v populaci opakovat. Samozřejmě dochází k utvrzení znaků jak v tom žádoucím, tak i nežádoucím směru. To znamená, když jsou třeba nedopatřením (do psa opravdu nikdo nevidí) pářeni jedinci, kteří jsou nositeli nemocí, degenerativních znaků apod., dramaticky se pak zhoršuje zdravotní potenciál takového jedince. A tak nám tedy vznikly znaky typické pro různá plemena. Tvar mordy, zbarvení, tělesná stavba atd. Vzhledem k tomu, že každý chovatel má utkvělou představu toho svého ideálu, snaží se docílit co největší šíře těchto znaků projevených v populaci, kterou vytvořil. Dochází tak k tomu, že chovatel použije buď přímou příbuzenskou plemenitbu, což je spojení bratr-sestra, otec-dcera, matka-syn nebo tzv. liniovou plemenitbu což je další pokračování spojení v rámci úzkých rodových vazeb - bratranec-sestřenice, děd-vnučka, vnuk-bába. Liniová plemenitba je v posledních padesáti letech chovu čistokrevných psů něco, k čemu se v drtivé většině chovatelé uchýlili. Jedná se sice o zpřízněné rozmnožování, nicméně je to více "košer" než pářit přímé příbuzné s efektem zachování dominantních znaků pro jednotlivé linie. Došlo k tomu, že dnes neexistuje v jednom plemeni rozdělení na naprosto nepříbuzné linie.

Teorie populační genetiky se opírá o obecné genetické znalosti - tzn. že existují znaky a defekty, které se neomezují je na tři generace, ale naopak umí "vyskočit" z generace páté, šesté či sedmé, bez ohledu na tvrzení, že v páté generaci je 32 společných předků, v šesté pak 64 a v sedmé 128 společných předků. Pokud se na chvíli zastavíme u tvrzení, že se některé vazby ovlivňují obgeneračně, tak se nám šestigenerační rodokmen změní na tři zásadní komplexy, které se na daném jedinci nějakým způsobem projevují. Pokud se po šest generací v rodokmenu nevyskytují společní předci, teoreticky nám to garantuje jeho genetickou variabilitu a schopnost přestát nástrahy života. Vzhledem k tomu, že se však jedná o kombinatoriku genů, kde se spojují z poloviny dědičné informace matky a poloviny otce, může se i tady stát, stejně, jako se tomu děje u lidí, že DNA na některých místech zmutuje a i přes nepříbuznost se narodí nějakým způsobem postižený či jinak přežití neschopný jedinec. Toto je zase jakási biologická pojistka, která při těch nekonečných kombinacích musí eliminovat ty, kteří se stávají nějakým způsobem choulostiví na cokoliv.

Člověk však v chovu psů došel do stadia, kdy exteriérová kvalita jedince mnohdy vůbec nemusí znamenat stejnou kvalitu genetickou, protože dokonalá skořápka může skrývat tak malou genovou variabilitu, že jedinec "stavěný původně přírodou" na mnohem širší počet genů, který mu zajišťuje možnost přežít, není schopen případě dřívějších nešťastných chovatelských rozhodnutí se přirozeně reprodukovat. Pokud si takovou nežádoucí variantu rozepíšete na již zmíněných šest generací a zjistíte, že se v jeho rodokmenu jednalo "pouze" o několikerou liniovou plemenitbu, může se vám stát, že z požadovaných 32 možných předků v páté generaci budete mít pouze dvě jména, která se nikde jinde v rodokmenu neobjevila. Je to tedy geneticky zdravý jedinec nebo časovaná bomba v podobě podivného klonu?

Na první pohled se vám zdá, že pejsek s takovýmto rodokmenem je naprosto v pořádku a bez jakýchkoliv problémů... Jenže, co když se vyskytne v oblasti, kde tento pes žije nějaký virus? Může se mu stát osudným ještě před širším propuknutím virózy v dané oblasti. Majitel se pak ptá, co se stalo, že můj pes už nežije a přitom všichni okolní vesničtí kříženci si "odkašlali" své a běhají zase vesele dál. Už tento moment by nás měl znepokojovat. Je jasné, že čistokrevní psi už při eliminaci určitých genetických informací, jako je např. určité zbarvení či dlouhá morda, pozbyli s těmito předpoklady ještě některé další, o kterých nevíme. Liniová plemenitba je efektní z hlediska zejména exteriérových výsledků, ale z hlediska populace jako takové přispívá k tzv. inbrídingové depresi, která způsobila drtivý úbytek genů v populaci a tím ji bezprostředně ohrožuje. Tato rizika sleduje populační genetika, která mapuje celkovou populaci jedinců, podílejících se na vzniku nových generací.

Každý chovatel by měl znát dispozice chovných jedinců v jeho zemi a blízkém okolí, aby si mohl udělat obrázek o tom, jakou tendenci populace v plemeni má. Zhotovením šestigeneračního rodokmenu můžete zjistit, že i váš pes, který při prvním pohledu nevykazuje až tolik společných předků, není zdaleka výsledkem nepříbuzného spojení. Mám za to, že toto by měla být moderní náplň chovatelských klubů čistokrevných psů - dohlížet na to a snažit se zachovat dostatečnou genovou variabilitu v plemenech, aby se jednalo o výsledky chovatelství, nikoliv nežádoucí klony.

Barbara Protivánková (www.tetrevidvur.com)