Jdi na obsah Jdi na menu

Dysplazie kyčelního kloubu (DKK)

8. 7. 2009

DKK je v současné době velmi rozšířené onemocnění i přesto, že se chovatelé a veterinární lékaři v posledních 25 letech snaží kontrolovat a snížit výskyt dysplazie v populaci řady plemen psů. Složitá genetika dysplazie kyčelního kloubu ztěžuje vymýcení tohoto onemocnění; přesto však se selektivní chovatelské programy z pohledu snížení frekvence výskytu DKK jeví jako užitečné. Kyčelní kloub je kloubem kulovým a tvoří jej hlavice stehenní kosti a jamka acetabula (jamka kyčelního kloubu). Za normálních okolností zapadá hlavice stehenní kosti do acetabula velmi pevně. Při dysplazii je kloub volnější a hlavice stehenní kosti se dostává mimo kontaktní plochu acetabula. Toto oddálení a následná artróza kloubu jsou pro zvíře bolestivé a běžný pohyb se stává často nepříjemným zážitkem. Dysplazie kyčelního kloubu je u psa vývojovým (nikoliv vrozeným) onemocněním s polygenní dědičností a má povahu multifaktoriálního onemocnění. Rozvoj tohoto geneticky podmíněného problému je však potenciálně podmíněn řadou faktorů mezi něž patří velikost plemene, rychlost růstu, způsob výživy, tělesná konstituce, tzv. index hmoty svalů pánevní oblasti, endokrinní dysbalance. Projevy DKK jsou tedy dány interakcí genetického podkladu a faktorů vnějšího prostředí. Společným jmenovatelem v mechanismu vzniku DKK je laxita (uvolnění) kloubu. V okamžiku narození štěněte je kyčelní kloub strukturálně i funkčně normální u všech jedinců a stabilní zůstává prvních 10 až 14 dní života. Z hlediska vývoje kyčelního kloubu jsou nejkritičtější první 2 měsíce po narození, kdy kostní tkáň ještě zcela nenahradila chrupavčitý model kloubu, svaly a inervace se dosud dotváří, a tak síly zátěže působící na dosud měkké, plastické tkáně kyčelního kloubu mohou překročit jejich elastický limit. Následně pak vzniká laxita kloubu a ta zapříčiní nesourodost kloubních ploch a rozvoj dalších patologických procesů v kloubu. Z hlediska klinických projevů je možno zařadit psy s dysplazií kyčelního kloubu do jedné z níže uvedených skupin

1) psi ve stáří 4 až 14 měsíců, klinicky bez příznaků, u nichž se DKK diagnostikuje pouze náhodně při rentgenologickém vyšetření

2) psi ve stáří 4 až 14 měsíce života, u nichž se již v tomto období rozvinou klinické příznaky a to s akutním nástupem, kdy je většinou postižen pouze jeden kloub. Typické jsou potíže při vstávání, neochota k pohybu, při běhu se pes pohybuje jako zajíc (odráží se současně oběma pánevními končetinami) a výrazně kulhá po zátěži. Díky bolestivosti může majitel pozorovat i změny v chování psa. 

3) psi dospělí (nad 15 měsíců) s degenerativními změnami v kloubu (artróza), u nichž se jedná o kulhání chronické povahy se zhoršováním po nepřiměřené zátěži. Základním kamenem diagnostiky je klinické vyšetření (ortopedické) a rentgenologie kyčelního kloubu. Terapie je velmi individuální a záleží na stáří psa, jeho pracovním využití a stavu postiženého kloubu. V zásadě lze volit mezi léčbou chirurgickou a konzervativní (medikamentózní terapie spolu s úpravou pohybového režimu psa).

I přes všechnu snahu chovatele a následně majitele se může stát, že rtg po roce věku prokáže určitý stupeň DKK. Není to konec světa, někteří psi s těžkou dysplazií prožijí spokojený život a žádné potíže nemají. Včasná diagnostika problému umožní i včasnou prevenci. Na prvním místě je udržení psa ve štíhlé kondici, každý kilogram navíc je další zátěží pro kloubní chrupavku. Pohyb musí být pravidelný a mít stálou intenzitu, žádné nárazové zatěžování. Ideální pohyb pro dysplastického psa je plavání, kdy se intenzivně zatěžují svaly, kloub se však pohybuje v odlehčení. Není na škodu přidat 1-2 x ročně kůru chondroprotektivy, nejlépe doplněnou o nenasycené mastné kyseliny (rybí tuk, pupalkový olej), jež mají protizánětlivý efekt.

www.riverdance.wbs.cz